Groundhoppík na cestách: svátek fotbalu na Zličíně a odysea v Hadačce!

Nádherná sluncem provoněná neděle, jako by volala po fotbalových toulkách! Groundhoppík neváhal a vyrazil hned na dva špíly! Dopoledne strávil na okraji metropole. Nedaleko od konečné stanice metra B na Zličíně navštívil ostře sledovaný zápas pražských Raptorů s FC Prosex, odtud se pak přesunul do plzeňského okresu, kde navštívil derby Trafa Hadačky s rezervním týmem Sokola Plasy.

Nedělní ráno vyprovází ostré paprsky nízko položeného ohnivého kotouče, jejž sluncem zoveme. Trochu štípe do očí, když se proplétám mezi domky od konečné metra k fotbalovému areálu FC Zličín. Už zdálky je slyšet, že se na hřišti nebude hrát úplně obyčejný zápas. Pražští Raptors, celek složený z v Praze působících cizinců, hostí družstvo FC Prosex. Střetnutí je totiž v rámci projektu Můj fotbal živě přenášeno Českou televizí.

Po překonání prašného parkoviště se ocitám mezi přenosovými vozy veřejnoprávní televize, za nimiž se skví stánek Fortuny, od kterého mezi fanoušky vybíhají Fortuna girls – zkrátka jako na lize! Vysoká nástavba z lešení je nad střídačkami osazena kamerami, které snímají hrací plochu a přenáší tento zážitek do všech možných končin. Na místě panuje bujará nálada, ampliony jedou naplno a diváci se baví. A to zbývá do výkopu ještě skoro půl hodiny!

Obcházím si tedy areál. Kolem hřiště je kovové zábradlí, na němž je jasně divákům předkládán zákaz vstupování na precizně střižený pažit. Samotná plocha je pak rovná a rozměrově ideální pro kombinační hru. Za střídačkami se pak skví nově vybudované kabiny a vedle nich restaurant U Sousedů, kam je rovněž zasazeno „groundhoppíkovské okénko”, kam mířím hned vzápětí. Je už skoro deset a já stále nesnídal.

Místo salámu ze staniolu však vybaluji mince a jdu si dát jedno čerstvé zrzavé. Sousedova jedenáctka je sice dražší, zato však chutná poměrně jemně a já seznávám, že si budu muset dávat na stále více pálícím sluníčku pozor. V dalším kole tedy volím desítku Kláštera, který je sice levnější, ale zato trochu vodovější. Ale to už běží samotný zápas.

Na tribunách svádějí souboj oba fankluby, které jsou vybaveny transparenty i nafasovanými fandítky, které jim rozdávaly davem se mísící žlutě oděné slečny. Zaujaly mne především fanynky domácích. Asi šestice anglicky mluvících dam totiž vytáhla vlastní občerstvovací kalibr. Vzduch prořízlo tlumené „blob” a vzápětí už si tyto krasavice nalévaly do papírových kelímků šampaňské. Inu, dámičky.

Poločas uběhl jako voda na poddubském jezu, a tak přišel čas na klobásku. Pro tu jsem musel do hostince, kde jsem seznal, že krom dvou výše zmíněných druhů zrzavého štěstí mají na čepu ještě další vzorky. Přidržel jsem se již známého speciálu a začal se těšit i na řezníkovo tajemství.

Již má maminka mi říkala, abych nedal na první dojem a měla pravdu. Když jsem onen zázrak na tácku obdržel, mé sliny způsobily vzpouru. „Slušný pádlo,” blesklo mi hlavou. Klobása dlouhá jak policejní obušek však kýžený požitek nepřinesla. Přílišné nařezání totiž způsobilo únik „toho mastnýho, co vždycky vystříkne” a tato tak byla poněkud vysušená. Chuťově sice špatná nebyla, ale ten požitek, ten trochu chyběl.

Opojen jsem se vrátil k sledování zápasu, který nakonec skončil očekávanou výhrou domácího týmu. Ještě dlouho po utkání si všichni užívali dojmů, jen já se pomalu začal orientovat na jiný směr. Naposledy jsem se zadíval na dvojici jeřábů nad přilehlou novostavbou a vyrazil na nedaleké autobusové nádraží, odkud jsem se přesunul do Plzně.

Cesta uběhla rychle a díky dobře zvolené časové rezervě jsem stihl i povinnou zastávku v místním velkopivovaru, kde jsem si dal jedno čerstvě uvařené, abych se v plzeňských podmínkách aklimatizoval. Ještě mě ale čekala další štreka. Po výstupu na návsi v Hadačce jsem neomylně zamířil ke hřišti. To se zde nachází uprostřed obce, což je více než dobré, protože je snadno dosažitelné pro všechny občany.

To bylo vidět také při utkání, kdy byly všechny lavičky, stolky i klandry obsypané diváky. Samotné hřiště je v dolíku. Je také trochu hrbolaté a mírně nakloněné, což mu dodává kouzlo. Na straně „pod silnicí” je krytá tribuna s výčepem, na středu pak celokryté kovové střídačky. Na protějším pólu „pod jézédé” jsou pak v malém domečku šatny a také vtipný sektor pro hosty. Na zídce hlavní tribuny se pak skví nápis Old Trafo. Skvělá parafráze na slavný stadion Manchesteru United!

Na první pohled jsem byl potěšen. Navnaděn z prohlídky areálu jsem pak zamířil k bufetu. „Nečekaně,” pomyslil jsem si, když jsem viděl nabídku piv. Plzeňský Prazdroj a Gambrinus. Obojí za přívětivé ceny. Také co do chuti výborné. Zkrátka na první lok bylo poznat, že místní se dobře starají i o výčepní ústrojí. Usedl jsem na lavici kousek od střídaček. Fotbal je zde velkou společenskou událostí. Každý nově příchozí se hned zapovídal tu s tím, tu s tou.

Hlavní rozhodčí s poctivým mulletím účesem, jako vystřiženým z devadesátek, ukončil první půli, a tak jsem znovu zamířil ke krmítku. Tentokrát jsem si kromě pivíčka pořídil i jednu klobásku za přívětivé čtyři pětky. V nabídce mají místní i flák grilovaného masa za stejnou cenu. Zahnutá krasavice svou ohnivou barvou útočila na mé chuťové pohárky. A skutečně, mírně ostrá, papriková a především libová klobáska pohladila na duši. Na jednom místě byla sice lehce připálená, ale ani to celý zážitek neshodilo.

Uvelebil jsem se opět na svém místě a užíval si druhý poločas derby, jež navzdory skvělému obratu domácích nakonec skončilo remízou 2:2. Při placení vstupného jsem pak byl mile potěšen. Po zaplacení jsem dostal zpravodaj k zápasu. Velmi hezká věc, která mne utvrdila v tom, že v Hadačce je fotbal srdcovou záležitostí. Legendy z Trafa mi pak prozradily, že takovýto výtisk se na utkáních rozdává po celých dvacet let, co je zde kopaná fenoménem.

Po dovršení devadesáti minut se mi pak povedlo malé faux pas. Ve stánku jsem si poručil jedno plzeňské, které jsem šel darovat přímo na plochu jménem Groundhoppíka projektu #Přihraj domácímu brankáři Janu Kalouskovi.

Ten se pro mne stal hrdinou za počin z prvního poločasu, kdy po akci hostů chytil dorážku zblízka již za brankovou čarou. V nepřehledné situaci neváhal ani na vteřinu a přiznal rozhodčímu, že míč byl již celým objemem v brance. Hosté díky tomu v tu dobu vedli 1:0 a brankář Hadačky sklidil zasloužilý potlesk.

Na samotné ceremonii by nebylo nic zvláštního. Jenže… domácí hrdina si labužnicky lokl z kelímku, načež mi jej vrátil se slovy: „Podrž mi to, já jdu chytat penalty.” V ten moment jsem měl barvu jako ona papriková laskomina. „Ony se tu vlastně kopou při remíze pentle,” prohnalo se mi hlavou, a šel jsem si je ostudně vychutnat na mez.

Trafo nakonec v loterii neuspělo, a tak odjížděli „pod kopec” šťastnější hosté, kterým před duelem patřilo první místo v tabulce. Nicméně, i po skončení střetnutí zůstalo dost lidí na tribunách. Teprve později, kdy jim došla témata k probírání, se odebrali zpět do svých domovů. Jelikož mi zbývalo ještě pár chvil do odjezdu, prohodil jsem s místními pár slov.

Dozvěděl jsem se, mimo jiné, že za hosty hrálo i několik hráčů, kteří kdysi dlouho působili právě v Hadačce, a že za svých dvacet let existence už toho chlapci stihli mnoho. Řeč přišla i na zápasy s ligovými týmy a tréninky s velkými jmény českého fotbalu. Na hlavní tribuně mi pak byla ukázána jedna zajímavost. Na futru tu visí pět párů kopaček, které tam zavěsili ti, co zde fotbal zakládali, a kteří už svou kariéru píchli na hřebík.

Zkrátka, byla to perná neděle. Modernou se skvící hřiště na Zličíně mne překvapilo vlastním speciálním pivem. Své kouzlo tu mají i přilehlé bytové domy s jeřáby v pozadí. Je to zase něco jiného. Ovšem útulné prostředí v Hadačce, kde je fotbal opravdovým svátkem, vyhrálo na plné čáře. Mimochodem, za jednou z branek čile zobalo asi pět slepiček. Podle parafrázovaných slov jednoho ze šprýmařů „klovou na hroby soupeřů a špatných rozhodčích.”

Každé hřiště má své kouzlo, jen je potřeba ho najít. Hledat můžeme i u Vás, stačí nám jen poslat tip! Navíc, máte-li u Vás také derby či jiný speciální zápas, můžete se s námi o něj rovněž podělit, každý tip pro naše Groundhoppíky se počítá!